6. května

Dneska se stala zvláštní věc. Včera jsem se definitivně rozešel s Lindou a přemýšlel jsem, jestli si vůbec někdy najdu někoho, s kým si budu rozumět, a jestli taktika „dlouhého pozorování“ není tak náhodou chybná.

Jaromír mi to tvrdí už půl roku.

Vzhledem k tomu, že jsem zrovna seděl sám v parku a necítil šanci se přidat k juchání ostatních, asi bude mít pravdu.

No a jak jsem tak pozoroval snahy svých vrstevníků vykřesat ze zamračeného odpoledne nějakou zábavu, hrál jsem si s nějakým kouskem drátu, co jsem našel na lavičce a pak mu přidal hlavičku ze zmačkaného letáku na satelitní antény. Tagovací fixou jsem tomu tvorovi přidělal obličej o něco usměvavější než mám já, a hned sem měl parťáka na stimulující diskuzi.

Nazval jsem ho pan Šňůrka, protože jsem mu udělal poměrně fešácký body ze šňůrky do bot.

Nějakou dobu jsme tam spolu zevlili, a pak jsem vyrazil směrem ke kinu, protože nejenom přírodou živ je člověk.

Jak už tak většinou funguju, i pana Šňůrku jsem zapomněl na lavičce a když jsem se pro něj vracel, zaregistroval jsem, že mu zase tak nechybím.

Lavičku zahříval nějakej šťastnej párek a zjevně měli z pana Šňůrky zábavu nejmíň na půl hodiny. I on vypadal celkem spokojeně.

No tak jsem šel do kina sám.