Vyrábím bratry Motouzovy. Rozhodl jsem se, že je na čase zvýšit produkci. Pan Uzlík zmizel z mostu, ale dneska jsem ho viděl sedět za zadním oknem jednoho auta na náměstí. Vypadá to, že v jeho provázcích koluje tulácká krev.

Vzali mě na VOŠ, obor Loutkářské umění!!! Konec světa!!

Pan Uzlík vypadal dost zvědavě, tak jsem se rozhodl, že z něj bude trainspotter a posadil jsem ho na železniční most s pěkným výhledem na vlaky.

Pan Uzlík:

Brigáda mi zabírá trochu víc času, než jsem doufal. Včera jsem přišel domů a pan Zamotaný vypadal dost osaměle, tak jsem mu udělal kamaráda pana Uzlíka. Vypadá to, že oči z knoflíků budou tím správným řešením.

Včera večer jsem vytvořil pana Zamotaného. Není ještě dokonalý, ale je to krok správným směrem. Experimentuju se zátkama od lahví a zavíracíma špendlíkama. Pan Zamotaný nakonec začal vypadat jako postarší pankáč, tak jsem ho radši odstrojil. Nakonec, mohli by ho najít děti nebo ho může sežvýkat nějaký labrador. Nechci, aby mě vejšky táhly na četnickou stanici za veřejný ohrožení.

 Pan Zamotaný:

V obchodě s výtvarnýma potřebama prodává nějaká nová holka. Valila na mě oči, jako bych tam přišel krást tempery. Navíc jsem jako obvykle nevěděl, jestli jí mám vykat nebo tykat, tak jsem radši jenom něco zahuhlal. Ale materiálu mám dost na tucet tlustých skřetů.

Takže teď už vím všechno o vietnamských vodních loutkách a navíc jsem se analyzoval jako něco mezi integrovaným občanem a sociopatem Weberova typu.

Radši si půjdu koupit provázky.

 Ta včerejší akce s panem Šňůrkou mi vnukla ideu, jak zlepšit život mých moderním maloměstem často deprimovaných spoluobčanů.

Nasadím na ně partičku Šňůrkových kamarádů, kteří se jim můžou postarat o zábavu. Minimálně je trošku vyvedou z konceptu.

Pořídil jsem si v antikvariátu Oáza na náměstí knížku Konstrukce loutek - jako bych těch knížek o loutkách neměl už dost - a taky něco o teorii sociální interakce. Pan Sláma vypadal, že je rád, že se těch knih zbavil.

Dneska se stala zvláštní věc. Včera jsem se definitivně rozešel s Lindou a přemýšlel jsem, jestli si vůbec někdy najdu někoho, s kým si budu rozumět, a jestli taktika „dlouhého pozorování“ není tak náhodou chybná.

Jaromír mi to tvrdí už půl roku.

Vzhledem k tomu, že jsem zrovna seděl sám v parku a necítil šanci se přidat k juchání ostatních, asi bude mít pravdu.

No a jak jsem tak pozoroval snahy svých vrstevníků vykřesat ze zamračeného odpoledne nějakou zábavu, hrál jsem si s nějakým kouskem drátu, co jsem našel na lavičce a pak mu přidal hlavičku ze zmačkaného letáku na satelitní antény. Tagovací fixou jsem tomu tvorovi přidělal obličej o něco usměvavější než mám já, a hned sem měl parťáka na stimulující diskuzi.

Nazval jsem ho pan Šňůrka, protože jsem mu udělal poměrně fešácký body ze šňůrky do bot.

Nějakou dobu jsme tam spolu zevlili, a pak jsem vyrazil směrem ke kinu, protože nejenom přírodou živ je člověk.

Jak už tak většinou funguju, i pana Šňůrku jsem zapomněl na lavičce a když jsem se pro něj vracel, zaregistroval jsem, že mu zase tak nechybím.

Lavičku zahříval nějakej šťastnej párek a zjevně měli z pana Šňůrky zábavu nejmíň na půl hodiny. I on vypadal celkem spokojeně.

No tak jsem šel do kina sám.