Rada pro ty, co přicházejí poprvé: tento blog dává mnohem větší smysl, pokud začnete u prvního zápisu, tzn. 6. května.

Paní Palma:

Zítra se vydám se zaťatými zuby do výtvarných potřeb. Chtěl jsem tam jít už včera, ale myšlenka na další setkání s nevypočitatelnou prodavačkou mě odradila. Myslím, že na mě něco chystá...

Definitivně mi dochází materiál, ale stojí to za to. Už jsem viděl pár skřítků za okny i na školních taškách. Vypadali spokojeně stejně jako jejich noví majitelé.

Pro zájemce je tu základní postup při výrobě skřítka - v ilustraci:

Dejte mi vědět, jak vám to jde.

Po několika nezdařených experimentech a katastrofách (viz nejmladší z Motouzů, který se už nikdy úplně nevzpamatoval)

jsem dal dohromady několik základních pravidel pro vysílání skřítků do světa.

1. Je třeba je umísťovat tak, aby je nezničil déšť nebo vítr. Skřítek lépe přečká noc v dutině stromu nebo škvíře mezi poštovní schránkou a zdí, než uprostřed asfaltového parkoviště.

2. Nemusí být úplně na očích, ale pokud nemá být jeho jediným objevitelem občasná zatoulaná krysa, měl by být tam, kam chodí i lidé. Proto například kanály nebo sklepy nejsou nejvhodnějším prostorem k vypouštění.

3. Skřítek by měl být chráněn před útoky psů, které z neznámého důvodu upřený pohled knoflíkových očí umí rozdráždit až k nepříčetnosti.

4. Je lépe dát jeho nálezci čas, aby se z toho setkání vzpamatoval. Vhodnější se mi jeví lavička v parku nebo převlékací kabina na koupališti než vrazit nebohého skřítka pod pult oddělení stížností na obecním úřadě.

Dneska jeden můj nejmenovaný kamarád (Marek Ševík, pokud to někoho zajímá) konečně prolomil ledy jisté J., když jí věnoval romantický dárek. Opatrným pátráním jsem zjistil, že tím dárkem byl velmi pravděpodobně JuDr. Knoflík, kterého jsem nechal na empajru na tenisových kurtech.

Myslím, že Ševík mi dluží minimálně jednu točenou.

Včera jsem rozmístil v parku u řeky, na tenisových kurtech a okolo Staré Rychty asi 20 skřítků. Neodolal jsem a sledoval, jak si hledají nové kamarády a majitele.

 Hnán potřebou zásobit se materiálem jsem znovu navštívil ráj provázků, knoflíků a ředidla. Ta holka tam byla zase.

Experimenty s umělými vlákny se moc neosvědčily, takže jdu zase do standartního motouzu a taky do nějakých barevných knoflíků, líbilo by se mi, kdyby skřítkům třetí série v noci svítili oči. Dobré umístění uprostřed houští by mohlo způsobit pár zajímavých setkání.

Celou dobu mě sledovala, až jsem musel zápolit s pokušením vypít jí alespoň láhev fermeže. Místo toho jsem jí ignoroval. Myslím, že v jednu chvíli mě zkoušela nenápadně bodnout štětcem.

Bratři Motouzovi měli zjevně úspěch. Nasadil jsem je do parku u řeky a když jsem šel odpoledne je zkontrolovat, už byli všichni pryč, až na nejmenšího Motouze, kterého cupoval nějaký pes na kousky. Budu ho muset před dalším pokusem dát trochu dohromady.

Pan Motouz po nehodě: